ŽIVOTNÍ KOUČINK: Veronika a porucha příjmu potravy

V pubertě jsem zažívala hodně těžké období – jednalo se o rodinné problémy, problémy ve škole (po přechodu ze základní školy na osmileté gymnázium), s kamarády, k tomu se postupně přidala i deprese, občasné sebepoškozování a porucha příjmu potravy (PPP). V tomto období jsem vůbec nevěděla, jak dál…cítila jsem se nešťastná, nepochopená, zoufalá, ale na druhou stranu mi v mém stavu bylo vlastně svým způsobem „dobře“. Bála jsem se pokusit se zvednout a riskovat znovu pád, vyjít ze své rutiny, protože to, co jsem uvnitř zažívala, bylo sice hodně těžké, ale věděla jsem, že dostat se z toho bude vyžadovat také určitou velkou sílu a v té době jsem nevěřila, že na to „mám“, bála jsem se, že ještě více zklamu sebe i ostatní.

Psychické rozpoložení, ve kterém jsem většinu-nebo alespoň větší část tohoto období- setrvávala, pro mě sice bylo strašné, ale na druhou stranu to byla taková ulita, místo, ze kterého už nebylo kam dále padnout hlouběji a zklamat ještě více. Rozhodnutí dostat se z toho znamenalo riskovat, že když už vše bude vypadat nadějně, přijde opět nějaký velký stres, který neunesu, a vše se zase zbortí a já zklamu. Měla jsem sice určitou motivaci a ambice, ale cítila jsem se bez psychických sil, bez vůle.

Nějakou dobu jsem navštěvovala dětskou psychiatrii, kde mi předepsali antidepresiva, (které jsem brala asi po dobu jednoho a půl roku- jestli mi nějak „zabraly“ a pomohly, si dodnes nedokážu zodpovědět, přestože tímto nijak nechci shazovat medicínu), dále jsem párkrát navštívila asi dvě paní psycholožky (to bylo v souvislosti se dvěma vážnějšími incidenty, ale ještě před propuknutím ppp). K uvedeným problémům se tedy později přidala i ppp, a když vše „prasklo“, okamžitě jsem zase častěji začala navštěvovat psychiatrii i psycholožky častěji. Tyto návštěvy mi určitě vždycky nějakým způsobem pomohly, vypovídala jsem se zde a cítila se poté lépe, ulevilo se mi, avšak cítila jsem, že se uvnitř MĚ nic zásadního pořádně nezměnilo. Navenek sice bylo patrné určité zlepšení v mém psychickém stavu a obecně, avšak stále jsem byla taková rozpolcená a chtěla i nechtěla jsem se vyléčit. Nedokázala jsem v sobě sesbírat potřebnou sílu k rozhodnutí, že se z toho všeho chci skutečně dostat. Věděla jsem, že musím chtít hlavně sama, že ostatní mi mohou pomoci, ale musím se snažit hlavně sama, že já jsem ten nástroj změny, avšak necítila jsem k tomu dostatek sil a vůle.

Přibližně v této době jsem potkala paní Hanku (tedy během největšího „rozkvětu“ ppp) a toto setkání a další setkávání s ní změnily všechno, vše nabralo jiný směr, můj život i já se postupně měnily. Vždy budu za tuto šanci, kterou jsem tímto dostala, neskutečně vděčná. Přestože jsem byla dříve hodně nedůvěřivá, paní Hanka si mou důvěru získala téměř okamžitě. Společnou prací jsem od prvního setkávání postupně získávala víru, naději, víru sama v sebe, uvědomění, jakou mám vlastně hodnotu, motivaci, odhodlání a vůli. Postupně jsem dospěla k rozhodnutí, že se skutečně chci zvednout a bojovat, že se chci nejen vyléčit a zbavit depresí, ale změnit svůj dosavadní přístup a život, změnit svůj „vnitřek“ (ne ve smyslu změny své podstaty a povahy, ale přístupu, svých cílů, pohledu na svět kolem sebe, psychického rozpoložení, apod.). Uvědomila jsem si, že už skutečně nechci život s depkami, beznadějí, lítostí a neustálým strachem ze zklamání ze sebe samé.

Postupnou prací s Hankou jsem nacházela víru, že když se budu snažit, dokážu toto dlouhodobě a nepadnu zase až na úplné dno, zkrátka že na to mám. (nepočítám zde samozřejmě menší či větší pády, které tu vždycky byly a budou a jsou součástí života většiny lidí, tedy to, že žádná cesta není úplně bez překážek, je jen otázka, jak se k nim postavíme.) Hančiny návštěvy (stejně jako ona samotná) na mě od začátku působily neskutečně pozitivně, setkání s ní ve mně vždy zanechalo obrovskou energii, víru, chuť do všeho, odhodlání a pocity štěstí (přestože jsem věděla, že jenom tohle nestačí a musím s tím pracovat dále), doslova mě „nabíjely“. Když jsme spolu mluvily a svěřovala jsem se jí, od začátku jsem cítila, že to všechno, co jí říkám, nijak nezlehčuje, nebere na lehkou váhu, věří mi, chápe mě, má pro mě porozumění a to mi dodávalo velkou sílu. Když jsem se někomu dříve svěřila se svými starostmi, ačkoli jsem mohla mluvit jak jsem chtěla, cítila jsem beznaděj z toho, že mě ten druhý člověk stejně nedokáže pochopit, a že nemůže vědět, jak to přesně myslím a co se ve mně odehrává.. avšak s Hankou to bylo naprosto jiné. Právě to porozumění, pocit, který mi dodala – (že mě dokáže respektovat, chápat a bez přetvářky mi rozumí, dovede se do mě skutečně vcítit,), mi dodalo to potřebné odhodlání a chuť bojovat. Vzbudila ve mně pocit, že mě chápe, a že ví, o čem mluvím a to byl také jeden z důvodů, proč jsem se nemohla navenek ani uvnitř obrnit, říct si: „nechápe mě, jak je to těžké, stejně na to nemám, apod.“, protože bych tímto lhala sama sobě a také by mi to přišlo nefér vůči ní, protože jsem cítila, že mi chce skutečně upřímně pomoci.

Spolupráce s Hankou a její přínos pro mě (a pevně věřím, že i pro ni) byl pro mě obrovský, a kdybych zde měla mluvit o všech krocích a změnách, které se ve mně za tu dobu odehrály, vyšlo by to na x stran a ještě by to nestačilo. Dnes například vím, že mými dřívějšími největšími problémy nebyli například porucha příjmu potravy a sebepoškozování sami o sobě, ale přílišné nároky na sebe sama, špatný vztah k sobě samé a zklamání se sebou samotnou.

Proto se budu snažit o nějakou stručnost a výstižnost a rozdělím naši spolupráci do dvou etap:

1. ETAPA – nejtěžší a nejzmatenější období navenek i uvnitř mě, období puberty, cca 14.-15. rok.

O co se jednalo: Již zmíněné velké problémy doma (s rodiči, se sestrou a mezi rodiči navzájem a se sestrou), ve škole s prospěchem, se vztahy, dále propuknutí ppp

2. ETAPA 15.-21. rok

Podařilo se mi vymanit se z nejtěžší krize, avšak dále jsem se s Hankou scházela a pracovaly jsme společně na mých aktuálních starostech, tedy záležitostech, které pro mě byly aktuálně velmi důležité, a které jsem zrovna řešila a nevěděla si s nimi rady

O co se jednalo: Např. o vztahy – žárlení na kamarádky, problémy ve vztazích apod.

Osobní a studijní úspěchy, škola obecně, maturita, vůle k učení a plnění si svých cílů, strach z veřejného projevu, apod.

  1. SPOLUPRÁCE V PRVNÍ ETAPĚ:

– V první etapě jsme tedy společně řešily témata, které spolu velmi úzce souvisely. ( vnější problémy samozřejmě souvisely s mou psychikou, očekáváními, bolestmi, obavami či emocemi jako vztek, apod.)

Šlo tedy zejména o:

– Problémy doma, problémové vztahy s rodiči a se sestrou a mezi rodiči navzájem, problémy s prospěchem ve škole (školu jsem nakonec změnila, což mi velmi prospělo), problémy ve vztazích, sklony k sebepoškozování, porucha příjmu potravy

Mé psychické rozpoložení tehdy – Nízké sebevědomí, tendence ubližovat si, deprese, nedostatek vůle, víry, odhodlání a energie, častý vztek, nadchnutí se pro spousty věcí, avšak nevydržení u ničeho, špatné snášení psychické zátěže a různých zklamání, nevážení si sebe sama, obavy a strachy, že nesplním očekávání učitelů, rodičů ani očekávání ze sebe samotné, pocit, že abych se ostatním zavděčila a získala si je, musím být ve všem vždycky nejlepší – velké nároky na sebe sama, pocit, že nemám právo na zklamání, neschopnost přijímat sama sebe i se svými nedostatky, časté obviňování sebe sama, stavy prázdnoty a strachu

NAŠE SPOLUPRÁCE:

– Pracovaly jsme například s knihami „Miluj svůj život“ od Louise L.Hay či „Tajemství jednoduché cesty“ od Mabel Katz, které mi otevřely mé obzory a hodně daly.

– Změna postojů a myšlenek týkajících se jídla a především změna postoje a myšlenek k sobě samé, dále co se týče obav a různých strachů

– pomoc v úpravě jídelníčku a životosprávě, jídelních návyků, zaznamenávání si svého jídelníčku

– vedení si „deník úspěchů a pokroků“ z oblastí jako je jídlo, učení či vztahy s ostatními

– poslech nahraných audio relaxací/nahrávek ( cesta na místo duševního uvolnění), která byla „ušita na míru“ přímo mému aktuálnímu rozpoložení, tyto relaxace mě uvolňovaly jak psychicky, tak fyzicky, a také mě posouvaly k mé změně, ke změně mých postojů a pocitů na pozitivní, směřovaly mě zkrátka dál.

– duševní cvičení, relaxační cvičení

– Změna různých myšlenek, návyků, stereotypů co se týče jídla i chování, které jsem chtěla změnit

– techniky a tipy v učení a zejména v efektivitě učení, sestavování si učebního plánu

– techniky, např. vypořádávání se s hněvem na sebe i ostatní, obrana proti vzteku, zbavení se strachu či emocionálního přetlaku

– techniky spočívající například v sepsání si toho, jaká bych chtěla být-tedy jaká jsem již v přítomném čase a jaké jsou mé touhy, sny a přání do budoucna

– Zapisování si příjemných i nepříjemných situací, u nepříjemných si zaznamenávání, jak jsem je řešila a jaké u toho byly mé pocity

– Pravidelné poděkování

– Cvičení správného dýchání

– Pracování na vztazích – s rodiči, se sestrou, na komunikaci s ostatními, apod.

– Pracování s různými myšlenkami – afirmacemi-pozitivně laděnými větami a obecně různými náměty k přemýšlení

  2. SPOLUPRÁCE V DRUHÉ ETAPĚ:

Zde šlo tedy zejména o již zmíněné:

– Vztahy s kamarádkami, vztahy obecně, problémové vztahy s rodinou a se sestrou

– Osobní a studijní úspěchy, škola obecně, maturita, vůle k učení a plnění si svých cílů, strach z veřejného projevu, apod.

NAŠE SPOLUPRÁCE:

– Učení pracovat se svým strachem a využívat jej ve svůj prospěch

– Práce s koncentrací a psychickou výdrží, „umění práce“ na svých důležitých a neodkladných povinnostech navzdory současným citovým problémům či vztahům, trénování a posilování vůle, ujasnění si priorit, systém povinností a odměn, vytvoření si harmonogramu

– Dále také zlepšování se ve veřejných projevech, ústních prezentacích, osvojování si různých tipů a rad – verbálních i neverbálních apod. a následná práce se sebereflexí a dalším posunem v této oblasti

Od začátku jsem na Hance velmi oceňovala to, že mě nikam a do ničeho netlačila, nepodsouvala mi své názory, řešení a závěry. Na vše jsme šly společně. Nevnucovala mi nic, ale nabízela mi různé úhly pohledu na dané věci, různé příčiny či řešení, ukazovala mi různé možnosti a cesty, stejně tak jako možné motivy mého chování a motivy chování či pocitů ostatních lidí okolo mě, např. rodičů. A tímto mě vedla k většímu pochopení, respektu a toleranci sebe i ostatních, a tím pádem ke zlepšení mých vztahů i vztahu k sobě samé. Doprovázela mě a kladla mi otázky takovým způsobem, abych sama došla k tomu, co skutečně chci, co čekám a co vidím jako nejlepší možnost a řešení. Naučila mě nehodnotit, neodsuzovat a pokud možno si nevytvářet domněnky, nebo si je zavčas uvědomit a dál s nimi pracovat. A v neposlední řadě mě naučila vše přijímat tak, jak to je. Vzít si ze všeho to dobré, brát vše jako zkušenost, která nás dál posouvá. Věřím, že naše společná práce ze mě udělala lepšího člověka, aniž by se změnila má vnitřní podstata.

A dnes? S Hankou jsem dodnes ve styku a doufám, že ještě dlouho budu. Jak už jsem zmínila, naše souvislá práce trvala asi rok, frekvence návštěv se postupně snižovala, až jsme ukončily práci- kterou bych nazvala jednou nejdůležitější etapou a později se scházely kvůli dalším tématům, které pro mě byly aktuálně důležité. Od doby, kdy jsme se poprvé setkaly, uteklo asi 7 let. Za tu dobu se toho zásadně změnilo mnoho- zejména já a můj život, můj přístup k sobě a ke svému životu. Ano, velkou roli hraje samozřejmě fakt, že jsem od té doby dospěla a vyzrála, ale obrovskou zásluhu na mém současném životě a na tom, jak jsem se vypracovala, má právě Hanka. Tak jsem to vnímala již tehdy, vnímám to takto i teď a vím, že vždycky budu. Stále se v určitých věcech hledám a samozřejmě na sobě stále pracuji. Jsou okamžiky, kdy jsem se sebou spokojená méně či více, avšak v těchto okamžicích, kdy si něco vyčítám či mám nutkání pociťovat zklamání ze sebe samé, uvědomím si, že to já mám život ve svých rukou, je to má zodpovědnost a můj život, jen má volba, kterým směrem se vydám a co pro to udělám. Že mám vše před sebou, že mohu téměř cokoli, když se budu snažit a vždy mi pomůže a povzbudí mě, když se jen na chvilku otočím do minulosti a spatřím ten rozdíl,- to, jak jsem se vypracovala, jaký kus cesty jsem ušla, jak se dnes (po většinu času) cítím silná a sebevědomá, jak vnímám svůj život i život kolem sebe v současné době a jak jsem toto všechno a hlavně sebe vnímala dříve. Toto mi dodává sílu a odhodlání ve slabých chvilkách.

I v současnosti mívám období či „stavy“, kdy na sebe mám vztek, kdy si něco vyčítám, brečím, apod. takto to má asi téměř každý, někdo ve větší míře a někdo v menší. Každopádně co je hlavní je to, že jsem se naučila přijímat sama sebe, naučila jsem se mít se ráda i se svými chybami, začala jsem si vážit sama sebe natolik, že si již nedovedu vůbec představit, že bych si ještě někdy měla sama sobě ublížit či se nějak poškodit (tato potřeba či chuť naprosto zmizela a to i v těžkých situacích, když jsem udělala něco, čeho jsem velmi litovala), ujasnila jsem si své priority, změnila jsem svůj přístup, své vnitřní nastavení, myšlenky, postoje,… ne, nebyla to otázka pár dní, ale postupné práce, ale když se podívám dozadu, vnímám to jako velký kus práce- jak co se týče vnější stránky – toho, co jsem od té doby dokázala navenek, tak vnitřní- co se změnilo ve mně.

Dnes věřím sama v sebe, cítím se psychicky silná a snažím se nesrovnávat s ostatními a věřím, že mně všechny tyto těžké zkušenosti zocelily a skutečně posunuly dále, že vše zlé je k něčemu dobré. V průběhu života přicházejí různá těžká období a tvrdé zkoušky (např. nějaký přechodný studijní neúspěch, zklamání ve vztazích apod.), špatné i dobré dny, ale teď věřím, že už nikdy nepadnu až na nějaké pomyslné dno, naučila jsem se věci řešit bez toho, aniž bych sama sobě ubližovala. Dokážu už zkrátka věci řešit jiným způsobem a hlavně se mi stále daří udržet si to, s čím jsem tehdy měla velký problém, co mi tehdy scházelo- udržet si víru a naději za všech okolností, i když zrovna prožívám něco pro mě osobně velmi těžkého.

Přestože je to v určitých situacích velmi těžké, dnes se již umím dívat dopředu, věřit, vždy bojovat a neztrácet naději, i když se věci zrovna kazí a nejsou podle mých představ. Zkrátka vydržet a jít dál, nic nevzdávat.

 I dnes se mám někdy chuť na všechno vykašlat, avšak podstatný rozdíl oproti minulosti je v tom, že mě tyto myšlenky sice někdy napadají, ale dnes jim nedám šanci, aby mě ovládly, zkrátka to neudělám. Dnes se umím mnohem lépe psychicky vypořádávat s psychickou zátěží, umím mnohem lépe zvládat těžké situace a zkoušky, nehroutit se hned a neházet flintu do žita po každém neúspěchu či překážce. Umím se dívat na věci s nadhledem, myslet pozitivně a uchovat si vždy naději, a když mám slabé chvíle, uvědomuji si, že každý se narodil s určitými povahovými rysy a předpoklady, například já o sobě vím, že jsem tak trochu náladový cholerik, avšak se vším se dá pracovat a pozitivně to ovlivnit. Když se nad tím totiž zamyslím, dnes se mi zdá skoro až neuvěřitelné to, že o sobě sama před sebou bez nadsázky uvažuji jako o optimistovi. (i přes občasné pochyby o všem možném), protože v minulosti jsem byla skutečně velký pesimista.

Veronika

V Ostravě, 26.9.2013  

Ilustrační foto

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *